Trailer číslo 44

V premiéře jsem zhlédl americký film Dítě číslo 44, který se točil před dvěma lety převážně v České republice. Je to už druhý film z produkce Ridleyho Scotta, který jsem letos viděl a nutno říct, že si jsou oba dost podobné.

Scott si v poslední době vybírá známé a obsahově zajímavé náměty, u kterých je zaručena divácká odezva. Avšak zpracování bohužel většinou pokulhává. Poslední dva filmy z jeho produkce by se daly primárně charakterizovat jako především dlouhé. Exodus: Bohové a králové i  Dítě číslo 44 mají stopáž přes hollywoodsky standardních 120 minut (konkrétně 151 a 137 minut). Přesto je děj zhuštěný, zkratkovitý a zkrácený, protože biblický příběh o Mojžíšovi, ani román o sovětském vrahu dětí prostě nelze do 120 minut vměstnat. Trpí tím celková atmosféra filmu. Děj běží od jedné akce k druhé, divák nemá možnost si odpočinout, utřídit myšlenky, popřípadě si něco domyslet, neboť sled akcí je tak rychlý a tak návazný, že proto nezbývá čas. Na konci děje film diváka vyplivne, aniž by měl možnost z něj získat nějaký celkový dojem. Řekne si: "Prostě film, samozřejmě s typickým americkým koncem" a jde domů.

Thrilleru Dítě číslo 44, jak snímek tvůrci sami identifikovali, chybí vůbec to nejdůležitější, totiž napětí. Vše se odehraje dřív než je prostor vstřebat předchozí situaci a ani není místo se připravit na jinou alternativu, z níž by pak diváka mohl vyvést nenadálý zvrat. Jelikož jsem se natáčení osobně účastnil, vím, o kolik byly jednotlivé scény zkráceny až na úplné minimum. Například z metra na Andělu, kde se točilo dvě noci a jen jeho uzavření stálo přes tři miliony korun, je ve filmu nakonec jediná scéna ne delší než patnáct sekund. Každá scéna je osekána na minimum a zařazena do série k dalším poměrně krátkým scénám, často s násilným podtextem. Než se divák rozhodne, kdo dostane namláceno, nebo kdo koho zabije, často už je jeden z aktérů po smrti. Scenáristi se bohužel stejně jako u Exodu pokusili vměstnat do filmu co nejvíce událostí, což bohužel vedlo ke zhuštění až přehuštění děje na úkor celého filmu – jeho plynulosti, návaznosti i umělecké stránky, zejména už zmiňované atmosféry. Dítě číslo 44 atmosférou mnohem více připomíná dokument, než thriller. Děj se odehrává stylem stalo se toto, pak se stalo tady to a pak tady to. U Exodu je to do jisté míry pochopitelné, ačkoliv stejně nevhodné.

Film Dítě číslo 44 v podstatě není plnohodnotným uměleckým dílem, které by se mohlo směle postavit vedle své literární předlohy. Je jen dokumentem nebo ukázkou toho, co všechno je zachyceno v knize, bezpochyby bestselleru, neboť literární kvality knihy pronikají i do filmu. Nejvýstižnější mi však přijde přirovnání, že snímek je jen trailerem na samotnou knihu. Na hollywoodský film za 940 milionů korun je to asi docela málo.