Netykavkovy povídky: Důchodce

Už v osmnácti si připadal starý. Přišlo mu, že prožil vše co mohl a měl. Velkou lásku, velké zklamání, velkou bolest a spoustu malých všedních věcí.

Údajně je každý tak starý, na kolik se cítí. On se cítil jako by mu bylo šedesát. Se svými vrstevníky si neměl co říct a už se s nimi ani nepokoušel komunikovat. Oni s ním také ne. S přibývajícím věkem se jeho mínění nezměnilo, pouze si připadal rok od roku starší. Teprve když dostudoval vysokou školu, stal se z něj pravý důchodce. Najednou měl spoustu volného času. Zažádal si o důchod. Několikrát. Ale nikdo mu jej samozřejmě nedal. Příliš ho to netrápilo. Přihlásil se na další studium a rodiče jej sponzorovali dál. V tomto měl štěstí jako jen málokdo.

Ovšem měl jen velmi málo svých šedesátiletých vrstevníků. Když už nějaké potkal, odmítali se s ním bavit. Měl pravda trochu jiné zážitky a vzpomínky, mnohdy byl moudřejší než oni, což také dost těžce nesli, neboť nikdo přece nemůže vědět víc než muž po šedesátce. Především je však odrazoval jeho vzhled. Vůbec totiž nevypadal staře. Málokdo už je totiž v pětadvaceti šedivý a zralý na důchod. Mysleli si tedy, že se nepříliš povedeně přetvařuje a dělá si z nich legraci. Nakonec už se o komunikaci se svými mentálními vrstevníky nepokoušel.

Žil sám. Každé ráno si chodil o holi nakoupit do supermarketu. V zimě začal nosit kabát s polobotkami a v létě košili, kterou si pečlivě zasouval do kraťasů se zvýšeným pasem a polootevřené sandály s ponožkami. Jak už bylo řečeno, sehnal si i hůl. Na hlavě nosil buďto baret, nebo károvanou čepici s kšiltem. K takovému vzezření postupně dospěl před jeho sedmdesátými narozeninami. Moc práce neměl, studium nebylo náročné, a i když se cítil na sedmdesát, stále patřil mezi nejmladší studenty. Jeho oblíbenou zábavou se stalo čtení reklamních letáků, levných paperbackových detektivek a televizního programu. V televizi obvykle sledoval také všechny detektivky, ačkoliv už by je měl znát nazpaměť, ve skutečnosti znal nazpaměť pouze jejich jména – Kobra 11, Komisař Rex, Komisař Moulin, Big Ben, Columbo, Kojak, Perry Mason, To je vražda napsala, Vraždy v Midsomeru a jistě by vám vyjmenoval ještě mnoho dalších. Tyto byly jeho oblíbené, a i proto je sledoval stále dokola. Jeho nejoblíbenějším seriálem, jenž si pouštěl několikrát denně a nikdy nevěděl, jak skončí, bylo Počasí. Měl potřebu přesně vědět, jaké počasí bude dnes, zítra, pozítří a celý měsíc dopředu ačkoliv z domu prakticky nevycházel a ani si nic neplánoval. Avšak ve všech jeho pohybech i činech byla až neskutečná jistota. Nikam nespěchal, na vše měl dost času. Věděl, že už se není třeba nikam hnát a že se stane, co se stát má.  

Ačkoliv už mu bylo sedmdesát, s lidmi si pořád nerozuměl. Stal se z něj ten nevrlý zatrpklý důchodce, který má sice spoustu životních zkušeností, prožitků a rad, ale nemá je komu předávat. K největším konfliktům mezi ním a ostatními lidmi docházelo tradičně v tramvaji. Ačkoliv měl oblečení jako důchodce, jeho dvacetiletý obličej tomu seniorskému věku ani zdaleka neodpovídal, a tak jej nikdo nechtěl pustit sednout. Občas proto musel některému dvacetiletému mladíkovi ukázat za pomoci své hole, jakou má ještě sílu. Ani když šel k doktorovi, tak to neměl jednoduché. Po několikaletém chození o holi se sice tělo začalo krásně hrbit, ale jinak ani v nejmenším nejevilo známky stáří. Nedostavovala se stařecká cukrovka ani enormní zhoršení zraku. Všechny orgány fungovaly, jak měly. Obvodní lékař, který jej odhalil už při pohledu na datum narození, mladému důchodci jeho úchylku víceméně toleroval, ovšem jenom do okamžiku, kdy začal chodit na každoroční povinné prohlídky řidičů-seniorů. Tenkrát jej poprvé poslal na vyšetření k psychiatrovi, ale důchodce tam nešel. Věděl sám nejlíp, jak je na tom a nějaký čtyřicetiletý holobrádek, který by mohl být jeho synem, mu přece nebude tvrdit, že není duševně zdráv. Potom už ke svému praktickému lékaři nešel. Ani k psychiatru, ačkoliv k tomu ho poslali ještě několikrát. Zejména když se opakovaně dožadoval přidělení starobního důchodu a poté co chtěl vystavit na dopravním podniku průkaz pro seniory na sedmdesát let, díky kterému mohou jezdit zadarmo. Tenkrát zjistil, že tam bodyguardy nemají nadarmo.

Nicméně se nevzdal, řekl si, že když mu nechtějí pomoci lidé, bude on muset pomoci přírodě. Koupil si peroxid a pečlivě si odbarvil vlasy. V optice si pořídil ty nejdůchodcovčejší brýle (ukradl je jednomu šedesátníku, který si přišel vybrat nové). Zlepšil napadání na jednu nohu a přestal se vonět. Záměrně si dělal zcela zbytečné starosti, aby se mu zvýraznily vrásky. Chtěl své vizáži napomoci i kosmetikou, ale zjistil, že ta funguje zcela opačně – má stárnutí zakrýt, nikoliv ho zdůraznit. Například nenašel ani jeden krém na zvýraznění vrásek nebo odkrytí šedin. V drogerii neuspěl, avšak drobné úspěchy zaznamenal v divadelnictví, kde občas potřebují udělat někoho starším. Koupil si šedý sprej na vlasy a nějaká líčidla. Rázem si připadal jako G. B. Shaw. Ne, že by byl tak nadaný scenárista, ale přišel si tak starý. I když jej po změně vizáže někteří lidé konečně začali pouštět v tramvaji sednout, sociální interakce mu chyběla čím dál víc. Nakonec objevil skvělý způsob jak ventilovat své názory, urážky, připomínky a všetečné rady. Pořídil si dvě vymoženosti, které až do té chvíle jako správný důchodce usilovně odmítal – počítač a internet.

Na diskuzních fórech mohl směle udávat svůj seniorský věk, aniž by po něm někdo chtěl občanský průkaz. Také mohl, a na to se vždy velmi těšil, osočovat mladší účastníky, že oni si to nepamatují a jak tedy mohou psát například o komunismu, když ho nezažili. (On jej asi opravdu zažil, protože mu svoboda projevu nic neříkala). Jeho „vrstevníci“ mu konečně začali dávat za pravdu, protože zde potkal spoustu zlomených a nepříjemných lidí, kteří chtěli na sklonku života světu něco sdělit, ačkoli to obvykle nebylo moc moudré, i když by se to v jejich věku dalo předpokládat, a často ani konstruktivní. Mnohdy by se jejich příspěvky daly shrnout do několika vět, začínajících slovy Život, Vláda, Důchod, Ceny. Další slova ve větě už jsou většinou nepublikovatelná.

Tak si žil několik let vcelku spokojeně, ale samozřejmě si byl vědom, že se blíží jeho čas. Řádně se na to připravil. Koupil si černý oblek, černou vázanku a bílou košili a začal chodit na pohřby, aby obhlédl situaci. Vybral si seznam písní, které mu mají zahrát, domluvil dechovou hudbu. Zakoupil hrob. Na pomník nechal vytesat své jméno, protože děti neměl a bál se, že by to po něm nikdo neudělal. Odložil si dvacet tisíc na pohřeb, aby s ním nikdo neměl zbytečné náklady a čekal. Vzhledem k tomu, že je mu dnes reálně nějakých třicet pět let, tak asi ještě nějaký čas čekat bude. Avšak skutečnost, že už několik let nechodí k lékaři, celou záležitost možná o něco urychlí.  

(Netykavkovy povídky vychází každé pondělí ve 12:12.)