Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Netykavkovy povídky: Esej

6. 06. 2016 12:12:12
Toho rána se vzbudil celý poštípaný od komárů. Už několik dnů mu nebylo dobře a teď ještě tohle. Byl pokousaný snad na všech místech, které nezakrylo jeho krátké pyžamo.

Ačkoliv se mu příliš nechtělo, vstal, šel do koupelny, převlékl se a vyrazil. Mířil na konzultaci své poslední eseje. Nebyla to klasická esej typu "význam biologie v novém století", byla to vědecká esej. Všechny myšlenky měl podloženy a dost mu na ní záleželo. Právě proto ji šel hned po ránu konzultovat se svým vedoucím. Esej mu posílal včera večer, a i když na to neměl žádné právo, vymínil si, že si vedoucí jeho práci přečte ihned.

Když vstoupil do pracovny, uviděl svého konzultanta hluboce pohrouženého do listů papíru, podle šatů i obličeje vypadal, že rovněž nemohl dospat. Teprve po dlouhé chvíli vyučující zvedl oči a zamyšleně řekl: „Pane kolego, uvědomujete si, že pokud jsou Vaše závěry pravdivé a potvrdí se, změníte tím absolutně všechny náhledy na pozici člověka v přírodě? Vaše teorie bude mít dopad na názory teologické i biologické, nemluvě o dalších vědách.“ „Ano, jsem si toho vědom,“ odpověděl přesvědčeným, ale nachlazeným hlasem doktorand. „Pro jistotu byste to měl ještě jednou ověřit, budete napadán ze všech stran. Nepomůže vám ani tucet právníků. Znáte nějakého?“ Samozřejmě, že žádného neznal, tak přijal docentovu poznámku jako žert, ačkoliv o tom, co ho po zveřejnění objevu čeká, přemýšlel celou cestu. Přemýšlel o tom i cestou zpátky. Celou dobu na něj sedalo hejno much, jako kdyby byl nějaká mucholapka, nebo dokonce něco horšího. Nejdůležitější teď podle něj bylo, aby se jeho práce dostala ke všem. Rozhodl se, že ji zveřejní na blogu, pošle do novin i do všech biologických odborných periodik. Svět se to konečně musí dozvědět. Hlavně se to musí dozvědět lidé, protože o ty tady jde především. Jeho problém s mouchami se značně zlepšil po zakoupení čtyř mucholapek. Byl horké letní odpoledne a nemohl mít zavřena všechna okna. I tak nechápal, jak se v jejich v bytě vzalo tolik much. Jako biologa ho však uklidňovala skutečnost, že domácí mouchy, na rozdíl od těch afrických, nepřenášejí spavou nemoc. I tak si ale byl vědom, že přenáší mnoho choroboplodných zárodků jiných nemocí.

Někdy mu přišlo až trapné, jak mnoho toho ví a s tím objevem se jeho vědomosti ještě několikanásobně zvětšily. Vstal od rozepsaného textu na blogu, posbíral mouchy, které spadly z mucholapky, a šel je hodit svým žabičkám do terária. Když odklopil víko, žáby místo aby se vrhly na mrtvé mouchy, vrhly se na jeho ruku. Rychle víko zavřel, ale i tak stačily tři vyskočit. Chvíli je honil po bytě a pak najednou vyskočily oknem. Z druhého patra přímo do parku. Byli to sice skokani, ale takové výkony od nich neočekával. Jen tak jak byl v tričku a kraťasích vyrazil za nimi. Tyto žabičky pro něj totiž měly velkou cenu, zvlášť poté, co přežily skok z druhého patra. Na schodech srazil kocoura, a když doběhl do parku, byly už žabky dávno pryč. Nikde je neviděl, za to však zpozoroval nevídanou věc – na kraji parku byla liška. Vůbec se nebála, skoro jako v Anglii. Lišky tam sice nedávají dobrou noc, ale za to se často stahují do blízkosti lidských sídel. Mnohde i chodí po ulici. To byl u nás tak nevídaný jev, že si ho musel vyfotit. Samozřejmě ho napadlo, že má vzteklinu, ale zároveň ho napadlo, že čeká na něj. Přiblížil se k ní co nejblíž a vytáhl mobil. Najednou na něj skočil pes velký skoro jako medvěd. Byl to vlkodav, ale evidentně chtěl udávit jej. Naštěstí byl jeho majitelem silný muž, který svého psa na poslední chvíli odtáhl. „Pojď, Árone,“ řekl muž. „Áron, to je zvláštní jméno pro psa.“ „Ano, v rodokmenu má napsáno Áron Od židovských pecí. Zvláštní, jak je s námi, židovská historie provázána, ačkoliv už tu Židé dávno nejsou. Přitom nikdo v Praze neví, proč se to tak jmenuje.“ Pán i se psem odešli. Ani jednoho tady nikdy předtím neviděl.

Sedl si pod sochu Johanna Gregora Mendela. Všechny ty události ho zmohly. Zažil dnes víc šoků, než kolik za celý život dohromady. Jako by ho příroda snad chtěla zabít. To ovšem vyloučil jako absurdní. Příroda ho možná jen nemá ráda. To mu přišlo pravděpodobnější ve chvíli, kdy jej najednou pokálelo snad deset holubů. Naštěstí se začalo rychle stmívat, takže to nepůjde vidět. „Ale počkat! Vždyť je teprve půl čtvrté.“ Podíval se nahoru a uviděl obrovská černá mračna, která meteorologové, ani jeho rosničky nehlásili. Než se zvednul, začaly na zem dopadat kroupy ve velikosti, no, proč to neříct, ve velikosti holubího trusu.

A v té chvíli už mu to začínalo být divné. Ano, samozřejmě, člověk má občas pocit, že některé dějinné události, nebo dokonce přírodní jevy se dějí díky němu, ale vždycky je ten pocit klamný. Teď se mu zdálo, jako kdyby nečekané přírodní jevy přímo přitahoval. To jej, ale jen utvrzovalo v tom, že jeho teorie je správná a že se to přírodě nelíbí. Jako kdyby odhalil nějaké boží tajemství nebo tajemství přírody – v těchto teologických otázkách se příliš neorientoval a ani jej příliš nezajímaly. Připadal si jako Darwin s Newtonem dohromady, ale Darwinova teorie byla evoluční, kdežto jeho byla doslova revoluční. Tak daleko ještě nikdo nikdy nedošel. Nejdál snad Kipling, ale ten nebyl ani napůl cesty. I když možná, že byl dál, než si myslel nebo tvrdil.

Doběhl domů, převlékl se a vrátil k počítači. Žáby v akváriu se tvářily, jako by se nic nestalo. Po chvíli se vrátila manželka z práce. Učila biologii a chemii na základní škole vzdálené přes půl města. Smutný příběh kdysi nadějné vědkyně – bioložky. Mohla dělat vědeckou kariéru, ale rozhodla se jít učit. Ona sama už se nikdy nikam neposune, ale má přece manžela, který jednou bude slavný a bohatý, jak mu vždycky říkala. Už teď na půl úvazku pracoval na katedře a k tomu ještě po nocích doplňoval zboží. Myslel si, že se nachladil právě tam.

„Ahoj, miláčku, dneska na mě buď hodný, začala mi menstruace,“ řekla hned při příchodu jeho žena. „Já jsem na tebe vždycky hodný, navíc jsem biolog, takže vím, jaké to pro ženu je.“ „To asi těžko,“ odpověděla pro sebe. „Co práce?“ „Spíš, co tvoje práce?“ kontrovala. Na tuto otázku čekal. „Jsem moc rád, že se na to ptáš,“ neskrýval své nadšení. „Za tuto práci dostanu Nobelovu cenu, i když lidstvo z ní asi nebude moc nadšeno. Víš, že několik posledních let řeším vztah člověka k jednotlivým zvířatům a celkové postavení člověka v přírodě?“ „Ano, vím, bakalářskou práci jsi psal na téma: Vliv počtu špačků na úrodu veltlínu zeleného a diplomovou práci na téma...“ „Víš, je to všechno jinak!“ přerušil ji, už se nemohl, dočkat až jí to řekne. „Člověk není pán tvorstva, člověk je jeho otrok. Každé zvíře zeměkoule parazituje na člověku. Nejvíce zvířata domácí, vždyť takový sociální program nemá žádný stát, ubytování, jídlo zadarmo, lékařskou respektive veterinární péči.“ „Ale zapomínáš, že ta zvířata jsou celý život někde zavřená a že jim upíráme volnost a právo na seberealizaci.“ „Myslím, že žádné prase nemá ambice stát se hudebním skladatelem a i kdyby mělo, tak na to nemá mozkovou kapacitu. Základní touhou zvířat je jíst a množit se, vlastně u lidí je to skoro stejné. Ale člověk nebo spíš muž vybudoval svět, ve kterém teď žijeme, a všichni ostatní se mu přizpůsobují a nějakým způsobem na něm parazitují. Jen za posledních sto let se do měst přestěhovalo dvě stě druhů ptáků, sto druhů savců a potkani se rozmnožili trojnásobně. Navíc většina zvířat si rychle zvykla v zoo, naopak mají problémy, když je chtějí vypustit zpátky.“ „To už snad trochu přeháníš,“ zakroutila hlavou. „Vůbec ne. Ono je totiž strašně jednoduché zvyknout si na socialismus. Nemuset nic dělat, ještě tě nakrmí. Jsi sice v kleci, ale nevíš o tom, protože se z ní nikdy nedostaneš a konec konců jste na tom v té kleci všichni stejně.“ Zamyslel se, ona stála u kuchyňské linky a mlčela. „Ale ze všech tvorů na světě jste to nejdál nebo možná nejblíž dotáhly vy ženy. Žena má vždycky možnost dobře se vdát. Ženy jsou vlastně...“ Praštila ho válečkem do hlavy a on bezvládně spadl na zem. Pak už jen stačilo otevřít okno a příroda se jeho těla sama zbavila. Ve stejný den umřel jeho vedoucí práce na infarkt. Nebylo mu ani čtyřicet. „Muži se to nikdy nesmí dozvědět. Nikdy,“ řekla a uklidila váleček.

(Netykavkovy povídky vychází každé pondělí ve 12:12.)

Autor: Pavel Oškrkaný | pondělí 6.6.2016 12:12 | karma článku: 12.53 | přečteno: 261x

Další články blogera

Pavel Oškrkaný

Kolik lidí bylo včera na Staroměstském náměstí?

Taky vám vadí, že jste se z médií nedozvěděli, kolik lidí vlastně na Oslavě státního svátku v podhradí bylo? Nyní můžete.

29.10.2016 v 15:01 | Karma článku: 26.76 | Přečteno: 3037 | Diskuse

Pavel Oškrkaný

Netykavkovy povídky: Povídka, kterou jsem nikdy nenapsal

Na jaře loňského roku jsem chtěl napsat povídku o tom, že všechna místa konání mistrovství světa ve fotbale jsou domluvená na sto let dopředu včetně toho, kdo vyhraje a výsledků jednotlivých zápasů.

25.7.2016 v 12:12 | Karma článku: 9.31 | Přečteno: 130 | Diskuse

Pavel Oškrkaný

Netykavkovy povídky: Předseda

Byl velmi ctižádostivý. Celý život toužil dosáhnout něčeho velkého jako třeba být ředitelem velké organizace, slavným vynálezcem nebo alespoň slavným politikem.

18.7.2016 v 12:12 | Karma článku: 12.47 | Přečteno: 235 | Diskuse

Pavel Oškrkaný

Netykavkovy povídky: Výlet za Franzem Kafkou

Jednoho dne mi v domě akutně začaly chybět pivní podtácky, a tak jsem se rozhodl, že se vydám za Franzem Kafkou.

4.7.2016 v 12:12 | Karma článku: 12.02 | Přečteno: 138 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Jak se zbavit posedlosti?

jsou v dnešní době lidé posedlí? Nevyznám se v posedlostech zlými duchy. Jedno však vím. Posedlostí závistí, nenávistí, strachem, lpěním úspěchem je mnoho.

21.8.2017 v 13:54 | Karma článku: 5.48 | Přečteno: 146 | Diskuse

Bohdan Koverdynský

Americký sen (114)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Jak se zbavit odpudivé pijavice. Javorová Vyhlídka, 25. května 2014.

20.8.2017 v 6:58 | Karma článku: 6.98 | Přečteno: 188 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny VIII.

I chvíle plné smutku, bolesti a trápení mají v životě svoje místo. Bez nich bychom nepoznali ty šťastné.

19.8.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.25 | Přečteno: 313 | Diskuse

Antonín Ševčík

Zemřel Moravan, básník JIŘÍ KUBĚNA

Ve věku 81 let zemřel moravský básník Jiří Kuběna, vlastním jménem Jiří Paukert. Narodil se 31. května 1936 ve Prostějově na Moravě a patřil k našim nejvýraznějším básníkům, sám přitom zdůrazňoval, že k moravským.

19.8.2017 v 14:25 | Karma článku: 9.75 | Přečteno: 180 | Diskuse

Dita Jarošová

Když se názvy ženily...

Srpnem dozrálo léto. Okurek bylo požehnaně, rajčat také plno, boj se slimáky neúprosný. Vilma byla na poště číslem 426, na to, že byly tropy, lidí docela dost.

19.8.2017 v 13:46 | Karma článku: 8.19 | Přečteno: 206 | Diskuse
Počet článků 75 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1081

Slamer, básník, žurnalista, historik žijící v současnosti. Šéfredaktor zpravodaje o slam poetry Slamoviny.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.