Sbírka Netykavkovy povídky měla původně vyjít knižně, nicméně žádné nakladatelství o ni neprojevilo větší zájem, naopak se to ukázalo jako neskutečná ztráta času. Proto doufám, že si najde své čtenáře alespoň zde.
Povídky budou od příštího týdne vycházet pravidelně každé pondělí ve 12:12.
Netykavka
Vadilo mi to. Vždycky mi to strašně vadilo. K ostatním narážkám, urážkám a připomínkám jsem byl flegmatický až apatický, ale tady to mě pokaždé naštvalo. Nešlo o to, v jaké to bylo řečeno situaci a kým. Jen o to, jakou ve větě použili osobu. Druhou osobu jednotného čísla, zkrátka mi tykali. Bylo úplně jedno, zda to řekl řidič autobusu, výpravčí, ta blbá knihovnice nebo drzý prodavač na benzince ale to, že si to vůbec mohli dovolit. Mně vysokoškolákovi, kterému vykají i profesoři, nebude nikdo říkat: „Zavři ty dveře.“ A už vůbec ne, když za mnou ještě vystupují lidi.
Tykací incidenty jsou nejčastější v hromadných dopravních prostředcích. Nevím, čím to je. Možná tím, že je v nich spousta starších lidí, kteří si myslí, že mají právo si sednout nebo dokonce vám tykat. Jel jsem nedávno metrem a četl si. Někde mezi Budějovickou a Kačerovem jsem se ztratil v myšlenkách. Málem jsem ani nestačil vystoupit. Nevím, jestli jsem se zamyslel nebo usínal, každopádně jsem úplně ignoroval okolí. Když jsem se na poslední chvíli zvedl, že vystoupím, poznamenala paní, co stála u mé sedačky: „To je dost, že si sednu.“ Když jsem zvedl ruku, abych se chytil držadla, nechtěně jsem ji praštil do hlavy. „Ještě mi urvi hlavu,“ řekla mi. A to tykání mě tak naštvalo, že jsem se jí ani neomluvil. Naopak jsem chtěl požadovat omluvu po ní, ale už jsem vystupoval. Na druhou stranu si ten políček zasloužila, za tu svoji drzost.
Můj problém se nečekaně vyřešil hned poté, co jsem se přestěhoval do Anglie.
