Pavel Oškrkaný

Netykavkovy povídky: Nejlepší

11. 04. 2016 12:12:12
Byl nejlepší. Vynikal ve všem, co kdy dělal a dělal skoro všechno. Ve třech začal číst, ve čtyřech hrát na klavír.

V osmi v orchestru na housle. Dovedl hovořit úplně o všem ve sto padesáti osmi jazycích včetně svahilštiny a maďarštiny. Znal odpověď na každou otázku. Lidé s ním proto rádi hovořili, ale jen chvíli, protože pak je to začalo nudit. A on o konverzaci s nimi zas tolik nestál. Stejně už všechno věděl. Neměl potřebu se s někým bavit. A ani moc nebylo o čem. Navíc dokázal člověka odhadnout na první pohled a občas odpovídal dřív, než se ho skutečně někdo na něco zeptal. K odpovědi většinou přidal i radu, co by se sebou měl dotyčný dělat. Pokud to tedy nebyl beznadějný případ, což mu také narovinu řekl. Existovalo ale jedno místo, kde se jeho vědomosti hodily – na vysoké škole. Tedy do okamžiku než začal poučovat své učitele. Naštěstí pro ně se tam moc dlouho nezdržel. Bakalářské studium dokončil za rok, magisterské také. Doktorát mu udělili za půl roku, aby se jej zbavili. Když ve dvanácti absolvoval univerzitu, věděl už o životě všechno.

Byl opravdu všestranně nadaný. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Chuck Norris byl jeho otcem, Superman mladším bráchou. Protože už se neměl co dozvědět, začal sportovat. Vylepšil všechny rekordy své země, a že to byla velká země. Největší na světě. Ve všech sportovních tabulkách jeho vlasti bylo na první příčce napsáno jeho jméno – Perfekt Bestof. Vyhrál mistrovství světa v hokeji, fotbale i kuličkách. Na olympiádu ho nepustili. Objevili jen u něj novou zakázanou podpůrnou látku, kterou nazvali bestofsteron.

Ale mu to nevadilo, hrál fotbal a hokej za nejlepší mužstva v zemi. Pokud někoho zajímá, které týmy to byly, byly to vždy ty, ve kterých hrál on. Avšak po čase na družstva, v nichž hrál, přestali chodit diváci. Když byl na hřišti, věděli, jak utkání skončí, a to je nebavilo. Zápasům s ním nějak scházelo napětí, zápletka, peripetie i katarze. Byla to jen perfektie, perfektie a perfektie. Po třech letech s kolektivními sporty skončil a uvolnil místo starším a méně perspektivním hráčům. I tak stačil vytvořit nové rekordy v KHL i v NHL, ačkoliv v té nikdy nehrál.

Chtěl jít pracovat, produkovat hodnoty a HDP, ale nemohl si najít ani žádné zaměstnání. Podřízení, kteří by s ním pracovali, by nestačili jeho pracovnímu tempu. Jeho nadřízení se naopak právem báli o své místo, na němž by je dřív nebo ještě dřív nahradil.

Lidé v jeho zemi tak nějak nevěděli co s ním a nevěděl to ani on sám. Kdyby v té době už existovalo místo ředitele zeměkoule, jistě by mu ho nabídli, ale to tenkrát ještě nebylo. Ovšem naštěstí v té zemi měli kosmodrom. Protože byl nejlepší na celém světě, vybrali jej jako kosmonauta, aby reprezentoval naši planetu ve vesmíru. Nebo ho tam poslali proto, aby se jej zbavili. Na Zemi už pro něj stejně nebylo místo – byl pro ni příliš dokonalý. Vyslali jej tedy, aby osídlil novou planetu a založil kolonii perfektních lidí. Nejlépe v jiné galaxii.

A tak byl v den svých osmnáctých narozenin vynesen raketou na oběžnou dráhu. A všem na planetě se ulevilo. V té raketě po několika letech nakonec umřel. Ačkoliv uměl úplně všechno, nikdy se nenaučil dýchat bez kyslíku.

(Netykavkovy povídky vychází pravidelně každé pondělí ve 12:12.)

Autor: Pavel Oškrkaný | karma: 14.36 | přečteno: 289 ×
Poslední články autora