Netykavkovy povídky: Stará teta

Byla sestrou mojí babičky. O dva roky starší než ona. Byly na sebe docela podobné, ale lišily se v jedné zásadní věci – teta Hermína se nikdy neprovdala.

Na místním gymnáziu ještě v důchodě vyučovala češtinu a francouzštinu. Byl to ten typ učitelky, která žije jenom pro svůj předmět, a proto se nikdy nevdá. Docela by se na ni hodil výraz stará panna. Žila sama v prvorepublikové vilce, kterou zdědila po rodičích. Bylo to v hezké čtvrti našeho města a i sama vilka byla moc pěkná. Už jako malé se mi velmi líbila, když jsem si chodívala k tetičce hrát. Krásné velké místnosti některé ještě s kachlovými kamny, jež už zde ale byla jen na ozdobu, protože je nahradilo ústřední topení. Dům měl šest místností. Jednu z nich měla teta vyhrazenu pouze pro panenky a tuto místnost jsem milovala. Jako malá jsem si tam vydržela celé hodiny hrát sama. S přibývajícím věkem mě moje vášeň pro panenky opouštěla, ale tetu jsem pořád ráda navštěvovala. Jako by se u ní zastavil čas. Náhle jsem se ocitla o několik desítek let zpátky.

Jako každý starý dům i tento měl své tajemství. Byla to velká almara v rohu pokoje pro panenky, která byla vždy zamknuta. Nikdy se mi od ní nepodařilo najít klíč a teta mi ani nikdy nechtěla říct, co v ní je. Když jsem byla malá, tvrdila mi, že náhradní oblečky pro panenky, ale to jsem časem prokoukla, protože je panenkám nikdy nedávala. Ale stejně jako jsem pochopila, že mi teta lže, pochopila jsem také, že se nemám tety vyptávat, protože o tom nechce mluvit.

V patnácti letech jsem odešla na internát do velkého města, našla si tam přítele a na rodinu ani na tetu nějak nezbýval čas. Až když slavila své 70. narozeniny, přijela jsem jí popřát a tak jsme se opět asi po třech letech viděly. Všichni už jí přáli minulý víkend, ale já jsem nemohla, proto jsem tam šla sama pouze s dárkem. Byla to její oblíbená višňová bonboniéra a teplé froté ponožky. Jsem studentka, takže velikost mé gratulace teta určitě pochopí, konečně rodiče jí dávali dárek už minulý týden. Došla jsem až k domu, stále sice stál v nejhezčí čtvrti, ale bylo na něm vidět, že by si několik oprav zasloužil, aby získal svoji původní krásu. Otevřela jsem branku a vydala se ke vchodovým dveřím. Chodník byl obklopen lehce neudržovanou zahradou. Bylo na ní vidět, že bez mužské ruky lehce strádá stejně jako každá žena. Tráva byla docela vzrostlá, pár větví zasahovalo do chodníku a jiné dávno uschly. Některé rostliny by potřebovaly přesadit, jiné zastřihnout nebo vykopat, ale neměl to kdo udělat.

Zaklepala jsem a přišla mi otevřít nastrojená teta. Věděla, že přijdu. „No ne, tys nám ale vyrostla a jak ti to v těch šatech sluší,“ uvítala mě hned ve dveřích teta. „Taková velká slečna už si asi s panenkami hrát nepůjde,“ dodala žertem. Pozvala mě do salónku, jak tomuto pokoji říkala. Byla to místnost se čtyřmi křesly kulatým stolkem, několika skříňkami a samozřejmě nechyběla zelená kachlová kamna. Všechno v salónku bylo do zelena, včetně zeleného čaje, který mi teta přinesla. Nabídla mi sušenky, nanukový dort a vaječný koňak, kterým jsme si přiťukly na její zdraví. Poté jsem jí popřála.  

„Starým lidem je prý pořád zima, tak jsem ti vzala něco na zahřátí,“ řekla jsem tetě, hned jak rozbalila můj dárek. „Děkuji ti, holčičko, ani nevíš, jakou jsi mi tím udělala radost,“ odpověděla teta a široce se usmála. Potom vzala do ruky ponožky a dlouho si je s potěšením prohlížela. „Vidíš, takové se dnes dělají ponožky – příjemné a teplé. Za nás byly buď příjemné, nebo teplé. Ale za nás bylo vlastně všechno jinak,“ uzavřela své krátké rozjímání teta. Poté nalila druhé kolo vaječného koňaku a vzápětí svou skleničku vypila.

„Musím ti něco ukázat. Jsem už docela stará, a jak sama dobře víš, stáří není hra na labutě a pávy. Chtěla bych, aby to alespoň někdo věděl, než umřu.“ Vstala a vedla mě do jednoho z pokojů. Byla to panenková místnost. Začala posouvat panenky, aby se dostala k tajemné almaře. Pak odněkud ze svých šatů vylovila klíč a začala starou skříň odemykat. Přemýšlela jsem: „Co v ní asi bude? Šperky po jejích rodičích? Nikdy nepoužité svatební šaty? Spořitelní knížky?“ Teta pomalu otevřela skříň a zadívala se do ní blaženým pohledem. Uvnitř byly jen tři poličky naplněné pečlivě narovnanými ponožkami. „Že by přece jen spořitelní knížky?“ blesklo mi hlavou. „Tak to je největší poklad co mám. Je v něm ukryt celý můj život,“ řekla mi teta. Nechápala jsem. „V ponožkách? Jak může být tvůj život ve starých fuseklích?“ Přemýšlela jsem, jestli se teta nezbláznila, nebo nevypila příliš mnoho koňaku, ale pak jsem vzala jeden pár ponožek do ruky a uvědomila si jednu věc. Všechny ty ponožky byly mužské. „Kde se tu vzaly? To si je teta celá desetiletí kupovala? Pro koho? Pro případného manžela?“ U každých byl ještě lístek z obchodu. „Teto Hermíno, pro koho ty ponožky jsou?“ Stále se culící teta se usmála ještě víc a hlasem sebejistým a nad všechno povzneseným řekla: „Děvenko, né pro koho, ale koho.“ Po krátké odmlce pokračovala. „Tyto ponožky jsou vzpomínkou na všechny muže, kteří kdy prošli mým životem a hlavně mou postelí.“ Nemohla jsem skrýt svůj údiv. „No, přečti si pořádně, co je napsáno na tom lístečku. To není stvrzenka.“ Vzala jsem lísteček, který byl vložen do horní ponožky. Stálo na něm: Jan Pokorný, 14. 6. 1965. „Honza byl můj spolužák z vysoké školy. Po státnicích jsme se pěkně opili a potom skončili u něj na koleji. Bylo to hezké, ale oba jsme věděli, že je to jen na jednu noc, a proto to bylo zároveň smutné. Post coitum omne animal triste. On se vrátil do svého města a tam se oženil s dívkou, se kterou už dva roky chodil.“ Teta se odmlčela. Letmo jsem spočítala ponožky. Bylo jich kolem čtyřiceti. „To jsi mě teda překvapila, teto. Vidíš, já jsem si vždycky myslela, že jsi panna.“ „Každá dělá, že je panna, pokud se jí to hodí, ale žádná nechce v noci usínat sama a i když s ní třeba v noci muž fyzicky není, vždycky si na nějakého vzpomene, usměje se, obrátí se na bok a usne. Ale však to znáš, děvenko.“ „A to jsi opravdu byla se všemi těmi muži?“ „Ano, za sedmdesát let toho člověk stihne hodně. Mnohdy i víc než původně chtěl. Tady to je taková kronika mého milostného života, pěkně seřazená doslova od shora dolů.“ Vytáhla jsem úplně první ponožky. Byly černé, model, který se už desetiletí nenosí a už tehdy asi vypadaly dost staře. „Ano,“ vzdechla teta „tyto jsou ze všech dáven nejdávnější. Byl to nejlepší muž v mém životě. Ve všem jsme si rozuměli, skoro všechny koníčky jsme měli společné. Věděl, jak mě uspokojit.“ „Tak proč to teda nevyšlo?“ „Věděl jak uspokojit spoustu jiných žen, takže si mohl vybírat. A mě si nevybral,“ dodala smutně. „Teprve po něm jsem pochopila, že v mém životě bude ještě několik mužů a začala cíleně sbírat jejich ponožky. Vždycky po tom jsem jim je schovala. Někteří už to pak věděli, a tak chodili bez ponožek. Ale poprvé to nevěděl žádný. S normální ženou přijde muž poprvé o panictví, se mnou poprvé přišel o ponožky. Někdy o oboje,“ usmála se teta. Musím říct, že si u mě tou almarou získala respekt. Stejně jako tím, že mi o ní řekla. Podívej se na tady ty. Byly úplně stejné jako ostatní, ale vypadaly lépe. Jako nějaká trofej, o niž se pečuje se zvláštní pozorností. Vzala jsem je do rukou a kromě toho, že byly jako nové, upoutala mě na nich ještě jedna věc – jmenovka. Bylo na ní napsáno Milan Kundera, 18. 3. 1973. Překvapením jsem málem přestala dýchat. „Teto, chceš mi říct, že jsi byla s tím slavným spisovatelem?“ „Ano,“ významně mrkla teta. „A musím se ráda přiznat, že jsem ho i v něčem inspirovala. Víš jak je v Nesnesitelné lehkosti scéna, kdy Sabina Tomášovi schová ponožku?“ Samozřejmě jsem hned věděla. „Tak tu napsal podle tebe?“ skoro jsem vykřikla úžasem. „No, už to tak bude,“ řekla pyšně teta. „Moc se mu můj zvyk nezamlouval. Hádal se se mnou a nechtěl mi ponožky nechat. Nevrátila jsem mu je ani po další souloži, ačkoliv jsem mu je slíbila. Byl z toho celý nesvůj a nakonec mi řekl, že mě napíše do role nějaké potvory, která se s každým vyspí, ale každého opustí.“ „A jsi si jistá, že to byl on? Nebyla to třeba shoda jmen?“ „Ty jsi ho podle toho vyprávění nepoznala?“ zasmála se teta. „Shoda jmen to byla s jeho bratrancem Miloslavem Kunderou. Ten má ponožky hned pod ním respektive před ním. Taky psal do novin, ale míň.“ „Vidím, že jsi dostala všechno, co jsi chtěla.“ „To si piš.“ odvětila hrdě teta.

„Ještě ti chci říct jednu důležitou věc. Tentokrát o mužích.“ Zbystřila jsem pozornost, protože rady od tak zkušené odbornice mají svou cenu. „Nevím, kolik mužů už jsi měla ty, řekla bych, že jednoho, maximálně dva, protože nechceš vypadat jako běhna.“ „Znáš to pořekadlo – velká noha, dlouhý... krok“ „Ano, znám, teto.“ „Tak to je pravda. Dokonce velikost penisu téměř přesně odpovídá velikosti chodidla. Tedy délka. Kdyby odpovídala i šířka, panebože,“ skoro vykřikla tetička a podívala se na přihrádky. Začala jsem jednotlivé ponožky rozkládat, některé byly delší, jiné kratší. Při tom začala pracovat moje fantazie. V prostředním šuplíku jsem ale narazila na podkolenky. „A tady to je co, teto?“ zeptala jsem se zvědavě. „To byl jeden student z Afriky,“ řekla zasněně teta. „Byla mu tady pořád zima, a proto nosil podkolenky. Ale i tak velikost odpovídá,“ mrkla na mě teta.   

Musela jsem tetě slíbit, že její tajemství nikomu neprozradím a po její smrti celou sbírku spálím. Po dlouhém rozhovoru jsem nakonec šla domů. „Prosím tě, cos tam tak dlouho dělala?“ zeptal se mě táta po návratu. „Ale jenom tak jsme kecali, tomu bys nerozuměl,“ zněla moje odpověď. Následujícího dne jsem jela zpátky na internát a od té doby jsem tetu neviděla, ale často si na ni vzpomenu. Zejména když skládám spodní prádlo. A mimochodem mému příteli se nedávno ztratily bílé ponožky. Ptal se mě, jestli jsem mu je náhodou nevzala, ale já je nemám, co bych s nimi asi tak dělala?                     

(Netykavkovy povídky vychází každé pondělí ve 12:12.)