Nejtragičtější představení

V úterý jsem byl na jednom z nejtragičtějších představení v mém životě. Nejde ani tak o to, že dávali Ibsenův psycho-horor s typickým severským jménem – Eyolfek, ale o všechno ostatní.

První věc, která mě zklamala a trochu iritovala, že Divadlo v Dlouhé momentálně vlastně není v Dlouhé ulici, neboť se do něj dá přijít pouze z Hradební a Haštalské. Samozřejmě je to z důvodu rekonstrukce, což se projevilo i na pasáži před vchodem do divadla, kde jsem v rozestavěných prostorách deset minut čekal, až konečně dorazí kolegyně s lístkem. Přišla pozdě, což by se do dojmu z představení nemělo počítat, ale samozřejmě, že se to počítá. Nejsme roboti, aby na nás neměli vnější okolnosti vliv, naopak jsme jimi ovlivněni mnohdy mnohem víc, než bychom chtěli a než bychom si byli ochotni připustit. Seděli jsme tedy v předposlední řadě, mimochodem zcela prázdné. Nalevo od nás byla dívka, která se smála ani ne tak podle situace, ale spíše intervalově, a i v momentech, které přišly vtipné většímu počtu lidí, ji bylo slyšet nejvíce. Nevím, jestli je smích nejlepší reakce na dobře míněnou tragiku, ale některé scény byly opravdu postaveny tak, aby se jim lidé smáli. Když už mluvíme o postavené scéně, tak ta se příliš nevyvedla. Hrát divadlo ve skleněné kostce, respektive za plexisklem je sice dobrý nápad, jistě vyjadřuje neprodyšnou a nesnesitelnou uzavřenost jedné domácnosti, ale divadlo je přeci o kontaktu mezi hercem a divákem a právě o tom, že hrají naživo a žádné bariéry mezi nimi nejsou. V opačném případě by stačilo zajít k jakékoliv výloze, což je navíc zadarmo. Celkově moderní zpracování hře příliš nesvědčí. Hra bude mít příští rok sto dvacet let a většina z nás si pamatuje, jak se změnila domácnost jen za posledních dvacet. Když je děj zasazen do moderní doby, tak některá fakta úplně nevyniknou. Například inženýr Borgheim, který mimochodem nosí nejšílenější kostýmy ze všech, většinou lesklých barev, ať už se jedná o červenou bundu s obrovskou kapucí nebo o černé lesklé sako na pohřeb. Tento inženýr musí odjet stavět silnice na „daleký sever“, což je sice v Norsku vzdálenost zhruba 1500 kilometrů, ale v současnosti, kdy někteří udržují nejen mezistátní, ale i mezikontinentální vztahy a v době moderních technologií, kam je příběh v tomto zpracování zasazen, se to už nejeví jako nepřekonatelná dálka. Stejně jako je už dnes přežitá postava Krysařky a bezpochyby byla přežitá už tenkrát. Mimochodem jména postav ne vždy úplně evokují sever. Švagrové Asta a Rita, k tomu krysařka Wolfová a samozřejmě Eyolf, chybí už jen Sultán a Tyrl.

            Celé představení má hodinu a čtyřicet minut. Asi čtvrt hodiny před koncem, v momentě kdy hrál inženýr Borgheim na trubku, přišel muž, podle jehož oblečení nebylo úplně poznat, zda do hry patří nebo ne, přerušil hru a oznámil, že hlavní herec Jan Vondráček si roztrhl celou ruku o zábradlí zmiňované scény a jede pro něj sanitka. V tom se dva herci, kteří byli zrovna na jevišti, beze slova odebrali do zákulisí a už je nikdy nikdo neviděl. Výstředně oblečený organizátor alespoň nechal zahrát závěrečné dvě písně a zřejmě pod vlivem nějakých měkčích či tvrdších drog začal na tyto melodie tančit. Po vlastním vyhodnocení situace a svých tanečních možností za nějaký čas odešel, a tím představení skončilo, lidé se začali rozcházet, jen někteří vytrvalci ještě čekali na druhou písničku. Vzhledem k tomu, že byla odehrána absolutní většina představení, vstupné se v tom případě nevrací, napsal by Cimrman, Divadlo v Hradební a Haštalské však vyšlo divákům vstříc a nabídlo jim náhradní představení nebo náhradu vstupného, což je jistě vstřícné gesto. Nejtragičtější na tom všem však je, že budu muset jít na představení ještě jednou, abych věděl, jak to vlastně skončí. Pokud tedy bude schopen Jan Vondráček v nejbližší době hrát.