Přirovnání mít vlasy jako polský Žid

Rodná řeč je nástrojem, který každodenně používáme, a přesto, nebo možná právě proto existuje spousta slov, frází a přirovnání, jejichž původní význam je dnes posunut nebo zcela zapomenut a nikdo se nad ním ani nezamýšlí.

Jedno z přirovnání, které je, troufám si říct, pouze slovácké zní: „Máš vlasy jako polský Žid.“ Říkala ho má babička v momentě, kdy se jí zdálo, že bych se měl jít ostříhat, neboť jí mé vlasy přišly dlouhé a neupravené, zkrátka přerostené. Poměrně dlouho jsem pátral odkud toto přirovnání je, jelikož není příliš rozšířeno, a to ani v její rodné obci – Kunovicích.

Tento příměr používala moje prababička, která se narodila v roce 1905. Jak jistě všichni ví, v roce 1914 začala první světová válka, a to poměrně velkou ofenzivou Rusů do Haliče, která tenkrát patřila Rakousku-Uhersku. Rusové jsou tradičně velmi antisemitský národ, takže všechny židovské čtvrti i městečka, která do koloritu dnešního východního Polska a západní Ukrajiny neodmyslitelně patřila, plenili a vypalovali, nemluvě o dalších zvěrstvech. Ostatně slovo pogrom je také z ruštiny. Židů žilo v této válkou ohrožené části habsburské monarchie kolem 800 tisíc, zhruba polovina z nich utekla před frontou do západnějších zemí říše, zejména na Moravu, do Čech a do Rakouska. Úřady byl vydán příkaz, aby se neusazovali ve velkých městech jako například ve Vídni nebo v Praze a byly pro ně zřizovány zvláštní sběrné tábory, především na jižní Moravě, například v Kyjově nebo v Mikulově. Uherské Hradiště se stalo průchozí stanicí pro desetitisíce těchto uprchlíků. Lidé z Uherskohradišťska se tak dostali do přímého kontaktu s Židy z Haliče, kteří se diametrálně lišili od místních Židů, v té době už značně emancipovaných. Jednak svým vzhledem, neboť chodili v tradičním kaftanu a měli pejzy, dále velmi striktně dodržovali náboženské předpisy a v neposlední řadě hovořili jidiš. Zcela odlišné bylo také jejich postavení ve společnosti, protože v české kultuře je obraz Žida tradičně spojen s boháčem, ať už  jako obchodníkem, hostinským nebo továrníkem, čili jako součást vrstev vyšších. Naopak polští Židé patřily k vrstvě nejnižší. A nikoliv proto, že jakožto uprchlíci přišli o všechno, byli nejchudšími už předtím. Většinou podomní obchodníci s čímkoliv, popřípadě zemědělci v chudých horských oblastech. Pro bližší představu – na venkově žili víceméně stejně jako ve filmu Golet v údolí. Takže pro zdejší obyvatele, včetně mé prababičky, musel být bezpochyby šok, když se u jejich dveří objevili zbídačení lidé v orientálním oděvu se vzhledem dnešních bezdomovců, kteří mluvili špatnou němčinou nebo špatnou polštinou a snažili se jim prodat zboží nízké ceny i kvality, popřípadě něco vyžebrat.

Není náhodou, že sběrné tábory vznikaly u měst, ve kterých měly Židé silné komunity. Dnes už si to nedovedeme dost dobře představit, ale poměrně výstavní budova uherskohradišťské synagogy, nyní knihovny, to dokládá. Asi jako jediná hmotná památka. Názor samotných českých Židů na své souvěrce byl rozpačitý a bipolární. Pro některé byly symbolem autentické židovské kultury, jiným připomínaly archaické časy, kdy Židé ještě musely bydlet v ghettu (před rokem 1781). Finančně je však podporovali, i když s vlekoucí se válkou už méně ochotně a méně vydatně.

Majoritní česká společnost byla naladěna poměrně antisemitsky, haličské Židy brala jako příživníky a kšeftaře. Také jako bacilonosiče, protože v barákových táborech, ve kterých bydleli se dost často šířily nemoci jako například tyfus. Brojil proti nim také tisk. Podobný názor přetrval i po vzniku první republiky, kdy se proti těmto lidem novináři ohrazovali jako proti cizorodému prvku v nově se utvářející československé společnosti.

Většina haličských uprchlíků se musela vrátit zpět do svých válkou zničených domovů v roce 1915, kdy opadlo nebezpečí ruské invaze. Ti, kterým se podařilo v českých zemích z nějakého důvodu setrvat, dostali po vzniku Československa automaticky polské občanství, které jim zůstalo až do konce první republiky, což pro ně pak mělo další, většinou neblahé konotace.

Po židovských uprchlících se nedochovali prakticky žádné památky, kromě několika náhrobků a také kromě jednoho přirovnání, které je na tom víceméně stejně jako kdysi ti polští Židé. Je tak nějak exotické, v českých zemích ho skoro nikdo nezná, prostě se jednoho dne objevilo, bylo tu a pak zmizelo. I když nezmizelo úplně, protože ústní lidová slovesnost přetrvá mnohdy déle než hmotné památky, ostatně samotná uherskohradišťská synagoga měla také namále. Teď už by však měla mít větší klid, jelikož knihy se v posledních několika stech letech pálí o něco méně než synagogy.